Kdo jsem
Jmenuji se Pavlína Janoušková, mám tři děti a k nošení dětí jsem se dostala tradičním způsobem při plánovaní aktivit s první dcerou. Úplně jsem nošení ale propadla až s druhým dítětem a užívala si ho v maximální míře u třetího.
U každého z nich jsem nošení prožívala odlišně já, stejně tak odlišně to vnímali oni. Každý z nich se nosil jinak dlouho a v jiné intenzitě. Ale nutno říci, že všem nám bylo nošení velice nápomocné. Ať už z praktického hlediska, tak z toho duševního.
Už na před narozením první dcerky jsme měli doma nosítko Manduca. Jak jsem později bohužel zjistila, dalo se v něm nosit až později, a tak jsem hledala „snadná“ a levná řešení jinde. Vaky, elastické šátky atp. Ale nic mě neuchvátilo. Vlastně ani ta Manduca příliš ne. Naplno jsme dceru začali nosit až někdy okolo desátého měsíce. Za to až cca do čtyř let. Převážně na výletech a delších trasách. A pak při uspávání mladšího sourozence v kočárku.
Toho jsem se snažila nosit v šátku od narození, ale příliš nám to nešlo. Když se na to podívám s odstupem času, byla jsem jak zabedněná. Moc jsem si přála nosit v šátku, ale poradit jsem si nechtěla nechat. A tak jsem v té době nosila hlavně starší dceru a synka vozila v kočárku. A jen občas poponesla v sestřině nosítku.
Jenže mi to nedalo, a když mu bylo asi pět měsíců, koupila jsem si konečně pořádný šátek. Po pár šílených pokusech se mi to podařilo. No a pak jsem tomu propadla. Totálně. Zkoušela jsem desítky různých šátků, nosítek a oblečení. Střídala délky, šířky, materiály, značky, způsoby tkaní. Louskala jsem videa s různými úvazy, vymýšlela vlastní. Moc mě to bavilo. Protože jsem srdcem pedagog a měla jsem potřebu šířit to dál, došlo na lektorský kurz a rozjelo se tak Pojďme nosit naše děti. A Miky nošení miloval také. Naštěstí byl lehoučký, a tak ani v jeho pěti letech, kdy jsem ho nesla naposledy, nebyl problém ho unést.
No a třetí dcera – to už byl nosící bonus. Díky zkušenostem jsem ji mohla nosit už od narození. Zažít to kouzlo neustálého spojení s tím voňavým mrňavým miminkem. Byl to tak moc jiný začátek, až mě mrzí, že jsem u prvních dvou ty první měsíce prošvihla. S ní jsem se už nepachtila po novotách, naopak jsem se potřebovala propracovat k dokonalému jedinému (šátku, úvazu, oblečení), takže jsem vždy dlouze vybírala a zkoušela, než jsem koupila. Mája nošení milovala také. Ale protože to byla každodenní rutina, myslím, že se toho prostě nabažila a začala nošení odmítat o mnoho dříve než ti první dva. Ještě před třetími narozeninami začala nosítko tvrdě odmítat a snášet ho jen při opravdu veliké únavě na pěších cestách. Nic to ale nezměnilo na její touze po blízkosti a vzájemném kontaktu.
Za dobu mého nošení jsem organizovala desítky kurzů a workshopů, cvičení s miminky v šátku, tancování i výlety. Ať už pod hlavičkou Pojďme nosit naše děti nebo Zažijsito tak i v rámci setkání FB skupiny Nosíme v Rychnově a okolí. Vše zmíněné je stále platné, stále funční a věřím, že bude i nadále.
Se Zažijsito jsou v plánu víkendové zážitkové akce pro budoucí rodiče. Tedy co se nošení týče, jinak se budeme věnovat i jiným aktivitám v rámci zážitkové pedagogiky. Skupinu Nosíme v Rychnově a okolí brzy předám jiné aktivně nosící mamince a já se naplno budu věnovat Pojďme nosit naše děti.
Plány byly veliké, leč s koronavirovou hrozbou v zádech jsem je značně umírnila a v tuto chvíli je k dispozici malá nosící kancelář v Lukavici. Spousta nosítek a šátků k vypůjčení, spousta ke koupení a spousta mých zkušeností k předání.
